Estávamos dispostos a morrer, se preciso fosse, mas entendíamos que era com as nossas vidas e não com a morte que Deus iria nos usar para alcançá-los. Qualquer choque que porventura ocorresse em um primeiro encontro, certamente seria uma marca negativa no relacionamento entre as duas sociedades, que estava prestes a se iniciar. Era preciso muita cautela para que tudo tivesse um final verdadeiramente feliz.
Depois de algumas horas de caminhada por baixo de imensa selva, encontramos um acampamento recentemente abandonado… É impossível descrever a emoção daquele momento. Era como se estivéssemos frente a frente com o povo para o qual as boas novas de salvação estavam chegando. Com os olhos espirituais antevíamos o momento de estarmos ensinando a eles o Evangelho de Jesus Cristo e isso era o que mais desejávamos. Todo o esforço de nove meses viajando por rios e matas e de separação dos familiares estava sendo coroado com a primeira vitória que aos poucos ia sendo conquistada.
Seguindo o procedimento normal de uma frente de atração, deixamos alguns brindes no local (facões, espelhos, etc.) em demonstração de que estávamos ali com fins pacíficos e propúnhamos a eles a nossa amizade. Depois disso, voltamos para o nosso acampamento e prosseguimos no trabalho de construção da base de apoio. De dois em dois dias, voltávamos ao local para verificar se havia aparecido alguém e recebido os presentes. Caso positivo, seria o sinal de que estariam aceitando a nossa aproximação. Do contrário, novos cuidados deveriam ser tomados e novas estratégias teriam que ser adotadas para que eles percebessem que não éramos pessoas nocivas a eles. Se no passado tivessem passado por experiências desagradáveis em contatos ocasionais com outras pessoas não indígenas, teríamos que lhes mostrar, de alguma forma, que não éramos como os demais. Mas tudo isso era uma questão de tempo e, na dependência de Deus, aguardávamos o desfecho dos acontecimentos.
…
Naquele dia coube ao Edu e Gerani ir verificar os presentes, que até então não haviam sido levados. Mas, ainda a caminho, enquanto limpavam um porco que fora abatido por eles, ouviram vozes humanas ali por perto e qual não foi a surpresa! Estavam frente a frente com dois homens e uma mulher que tremiam e falavam em uma língua totalmente desconhecida. Embora os missionários estivessem preparados para aquele momento, não tremiam menos do que os indígenas. Afinal de contas, nem um nem outro sabia o que iria acontecer, pois era o primeiro encontro de pessoas pertencentes a etnias distintas e de costumes totalmente diferentes. Só o tempo revelaria tudo o que se passava em suas mentes e corações naquele momento. | Winning entries could not be determined in this language pair.There was 1 entry submitted in this pair during the submission phase. Not enough entries were submitted for this pair to advance to the finals round, and it was therefore not possible to determine a winner.
Competition in this pair is now closed. |
Byli jsme připraveni zemřít, pokud by na to přišlo, avšak chápali jsme, že Bůh k nim chce proniknout skrze naše životy, nikoli skrze naši smrt. Libovolný šok, který by doprovázel první setkání, by se jistojistě negativně odrazil na vztahu mezi dvěma společnostmi, jenž se právě začínal rodit. Bylo nutné postupovat s velkou obezřetností, aby vše mělo opravdu šťastný konec. Poté, co jsme se několik hodin v předklonu prodírali bujnou vegetací, jsme narazili na čerstvě opuštěné tábořiště... Naše pocity v té chvíli byly nepopsatelné. Bylo to, jako bychom stáli tváří v tvář lidem, kterým se zakrátko mělo dostat spásy. V představách jsme si malovali, jak je seznamujeme s učením Ježíše Krista, a nic jsme si nepřáli více. Veškeré útrapy spojené s devítiměsíční cestou po řekách a skrz pralesy a s odloučením od rodin byly právě korunovány prvním vítězstvím, které jsme postupně měli vydobýt. V souladu s obvyklým postupem při poznávacích výpravách jsme na místě nechali pár tretek (mačet, zrcátek apod.), abychom ukázali, že přicházíme s mírovými úmysly a nabízíme přátelství. Poté jsme se vrátili do tábora a začali jsme budovat základnu. Každé dva dny jsme se vraceli na místo, abychom zjistili, zda někdo přišel a vzal si dárky. Pokud ano, byla by to známka toho, že přijímají naše přátelství. V opačném případě bychom museli jednat opatrněji a zvolit jinou strategii, aby místní pochopili, že jsme jim nepřišli ublížit. Pakliže v minulosti nabyli při občasných kontaktech s jinými nedomorodými návštěvníky neblahé zkušenosti, museli jsme jim nějakým způsobem dát najevo, že nejsme jako ti ostatní. To vše ale byla otázka času. Byli jsme v rukou Božích a vyčkávali jsme, jak se události vyvinou. … V onen den připadl úkol zkontrolovat dárky, které si dosud nikdo nevyzvedl, Eduovi a Geranimu. Ještě než došli na místo samotné, uslyšeli nedaleko od sebe lidské hlasy, když zrovna kuchali ulovené prase. Jaké překvapení! Ocitli se naproti dvěma mužům a jedné ženě, kteří se třásli a hovořili naprosto neznámým jazykem. Ačkoli misionáři byli na tento okamžik připraveni, nechvěli se o nic méně než domorodci. Ani jedna strana nevěděla, co bude dále, protože to koneckonců byl první kontakt mezi příslušníky jiných etnik s naprosto odlišnými zvyklostmi. Až čas měl ukázat, co se v té chvíli odehrávalo v jejich myslích a srdcích. | Entry #20144 — Discuss 0 — Variant: Not specifiednone
|