Am andern Tag war die Hochzeit. Während der Trauung hörte man die Braut weinen, es schien, als ahne sie ihr trauriges Schicksal voraus, während der Bräutigam, Herr Peter Salomon Curius, selbstbewußt und höhnisch lächelnd um sich blickte. Die Sache war die, daß es kein Geschöpf auf Gottes Erdboden gab, dem er sich nicht überlegen gefühlt hätte.
Als das Hochzeitsmahl zu Ende war, wurde Engelhart mit den andern Kindern ins Freie geschickt. Es war ein lieblicher Garten hinter dem Haus, voll Apfel- und Kirschenbäumen. In dem dumpfen Trieb aufzufallen, sonderte sich Engelhart von der Gesellschaft ab und schritt in einer den Erwachsenen abgelauschten Gangart in der Tiefe des Gartens hin und her. Was ihm unbewußt dabei vorgeschwebt hatte, geschah; die jüngste Cousine folgte ihm, stellte sich ihm gegenüber und blitzte ihn mit dunkeln Augen schweigend an. Nach einer Weile fragte Engelhart um ihren Namen, den er wohl schon einige Male gehört, aber nicht eigentlich begriffen hatte. Sie hieß Esmeralda, nach der Frau des Onkels Michael in Wien, und man rief sie Esmee. Dieser Umstand erweckte von neuem Engelharts prickelnde Eifersucht, und er fing an, prahlerische Reden zu führen. Der Lügengeist kam über ihn, zum Schluß stand er seinem wahnvollen Gerede machtlos gegenüber, und Esmee, die ihn verwundert angestarrt hatte, lief spöttisch lachend davon.
Um diese Zeit faßten seine Eltern den Beschluß, ihn, obwohl er zum pflichtmäßigen Schulbesuch noch ein Jahr Zeit hatte, in eine Vorbereitungsklasse zu schicken, die ein alter Lehrer namens Herschkamm leitete. Herr Ratgeber, der große Stücke auf Engelharts Begabung hielt und große Erwartungen von seiner Zukunft hegte, war ungeduldig, ihn in den Kreis des Lebens eintreten, von der Quelle des Wissens trinken zu sehen. Er dachte an seine eigne entbehrungs- und mühevolle Jugend. Noch in den ersten Jahren seiner Ehe liebte er gehaltvolle Gespräche und gute Bücher und bewahrte eine schwärmerische Achtung für alles, was ihm geistig versagt und durch äußerliche Umstände vorenthalten blieb. | Na druhý den byla svatba. Během obřadu bylo slyšet, jak nevěsta pláče, zdálo se, jako by tušila svůj smutný osud, zatímco ženich, pan Peter Salomon Curius, se sebevědomě a opovržlivě usmíval a rozhlížel kolem sebe. Věc se měla tak, že na celém božím světě nebylo bytosti, nad niž by se necítil povýšen. Když byla svatební hostina u konce, poslali Engelharta s ostatními dětmi ven na vzduch. Byla to líbezná zahrada za domem, plná jabloní a třešní. Hnán nejasnou potřebou vzbudit pozornost, oddělil se Engelhart od společnosti a vykračoval si v hloubi zahrady sem a tam chůzí odpozorovanou od dospělých. Co si při tom nevědomky přál, se také stalo nejmladší sestřenice ho následovala, postavila se naproti němu a hleděla na něho mlčky temnýma očima. Po chvíli se jí Engelhart dotázal na jméno, jež zaslechl snad už několikrát, ale jemuž vlastně neporozuměl. Jmenovala se Esmeralda, po ženě strýce Michaela ve Vídni, a říkali jí Esmé. Tato okolnost vzbudila znovu Engelhartovu palčivou žárlivost, takže se začal vychloubat. Přepadl ho záchvat lhaní, na jehož konci bezmocně čelil šílenému vodopádu svých slov, a Esmé, jež na něj udiveně zírala, s výsměchem odběhla. Touto dobou pojali jeho rodiče rozhodnutí, ačkoliv měl do povinné školní docházky ještě rok času, poslat ho do přípravky, kterou vedl starý učitel jménem Herschkamm. Pan Ratgeber, jenž měl vysoké mínění o Engelhartově nadání a dělal si velké naděje ohledně jeho budoucnosti, se nemohl dočkat, až ho spatří vstoupit do řeky života a pít ze studnice poznání. Myslel na své vlastní mládí plné odříkání a strádání. Ještě v prvních letech manželství měl zalíbení v obsažných rozhovorech a dobrých knihách a uchoval si bezvýhradný obdiv ke všemu, co mu zůstalo po duševní stránce odepřeno a vnějšími okolnostmi znemožněno. |